Nejasná zpráva o druhé straně světa na Blog.cz

Ahoj lidi, já vím, že vám toho děsně dlužím, ale musíte mi odpustit. Nějak na to nemůžu nalézt čas, ani tu správnou náladu. Všeho se ale snad dočkáte. Teď jsem konečně dotřídil fotky, které chci dát na picasaweb, takže se tam začínají pomalu tvořit alba s jednotlivým zastávkami naší cesty. A připravte se na pořádnej nášup, fotek je víc jak třista! Se zápiskama snad pohnu taky. Tak se mějte a pište jak se vám fotky líbí. Naleznete je tady

Milí čtenáři mého cestovatelského denníku, nastal ten okamžik O, kdy se mé nohy opět dotkly evropské půdy. Včera v jedenáct dopoledne vašeho času (rozhodně ne ještě mého času, já jsem teď tak trochu ztracen v čase) letadlo Boeing 767 300/200 společnosti Delta Airlines dosedlo na přistávací dráhu Pražského mezinárodního letiště a já se vrátil zpet domů! Chtěl jsem si dát chvíli oddech a odpočinout si, ale okolnosti mě to nedovolují. Rozhodně musím ale dopsat blog. Chybí zde celý můj úžasný poslední týden a taky přebrat ty tisíce fotek, co mám. No není toho málo. Nepřestávejte sem proto ještě chodit, objeví se tu během toho týdne spousta nových článků a v galerii spousty fotek. Těším se, až se s vámi se všemi, shledám osobně! Moc jste mi všichni v Americe chyběli. Teď už se vracím zpět do obyčejného života. To všechno, co jsem ale za tyhle prázdniny zažil mi ale zůstane ještě hodně dlouho. Stačí zavřít oči...

Tak jsme v San Franciscu. V posledním městě naší cesty. Dnes jsme dorazili pozdě večer a jenom se ubytovali. Máme tu internet a tak nemůžu jinak, než vás opět potěšit nějakou tou novinkou. Fotky nestíhám ani třídit, natož dávat na picasaweb. Psát vám sem teď asi nebudu, neb by to trvalo moc dlouho a ani na to nemám teď zrovna chuť. Nechám na sebe nejprve pěkně všechny ty zážitky, kterých je neskutečně moc a jsou opravdu úžasné, působit a až pak vám je sem pěkně naservíruju jeden po druhém. Jednu věc jsem ale pro vás udělal, protože vás mám rád a jsem moc rád, že sem chodíte. Pěkně jsem rozšířil svou mapu na GoogleMaps a nyní se můžete podívat kudy jsme během naší cesty jeli a můžete se i něco málo dočíst o takových nejdlležitějších místech. Doufám, že to bude fungovat tak jak předpokládám a vy se budete moc podívat, co že jsme to na tom divokém západě všechno viděli. Mějte se moc krásně a již brzy zpět v Čechách nashledanou (krom tety Aleny, polokanaďanky, která již brzy bude zase v Severní Americe sama...)

Ahoj lidičky! Mám pár chvil času, a tak jsem rychle zabrouzdal za vámi, abych vás mohl pozdravit. Zatím máme z sebou tři dny. Grand Canyon, Las Vegas a dnes cestu do Los Angeles. Jsem naprosto nadšený a plný zážitků a dojmů. Mám jen pár minut a tak jen ve zkratce.

Phoenix je strašně krásné město. Letiště je téměř uprostřed města a tak při přistávání vidíte celé město jak na dlani. Strávili jsme tam ale jen chvíli a hned vyrazili na cestu. To, co jsme viděli po cestě k Sedoně a následně ke Grand Canyonu bylo něco úchvatného. Kaktusy, palmy, hory, poušť, skály, hory, lesy, jezera, všechno, na co si dovedete představit. Nádherná příroda!

Grand Canyon bylo to nejůžasnější místo, které jsem kdy viděl. Kdo tam nebyl, nepochopí. Naprosto mě to pohltilo! Člověku se zastavuje dech, nad tím obrovským kaňonem, který před vámi vystoupí, jakmile vylezete z auta a uděláte pár kroků k vyhlídce. Západ slunce jsme sice propásli, ale východ jsme si ujít nenechali. Okamžitě jsem byl rozhodnut, že musíme jít na průlet letadlem. Není vůbec žádná šance vám popsat, jak ůžasný zážitek to byl. Sice bylo hodně větrno a s letadlem to celou dobu dost házelo, ale jakmile spatříte tu krásu, je vám naprosto jedno, co se okolo vás děje. Mám samozřejmě spoustu fotek, ale nemáte vůbec šanci jakkoli zachytit, jak monumentální Grand Canyon je. Na to, co jsem viděl nikdy nezapomenu a pokaždé, když zavřu oči, promítá se mi před očima ta nádherná scenérie.

Cesta do Las Vegas byl další obrovský zážitek, který nejde popsat a Las Vegas? Co vám budu povídat. Člověk si připadá jak v pohádce! Jeden hotel s casinem vedle druhého. Dvě ulice plné světel, show, casin, hotelů, lidí, aut. Ty největší casina jsou postaveny jako repliky vekých světových staveb a měst. Nadete tu Monte Carlo, New York, Paříž, Řím. Celé Las Vegas je jedna velká noční párty, která snad nikdy nekončí a kde se peníze sypou ulicemi. Bohužel jen jedním směrem. Od návštěvníků k majitelům :-)

Další den, další cesta. Tentokráte napříč Nevadskou a Californskou pouští. Písek, skály, hory, keře, sem tam oáza s palmami a jedna silnice. Kdo neviděl, nepochopí. Právě jsme dorazili na hotel v Los Angeles, po nekonečné cestě místními dálnicemi, spletitými křižovatkami a mezi stovkami aut. Hodíme sprchu a vyrážíme do města.

Máme tak málo času, že si vyžítá každou minutu, kterou nestrávil chozením po slavných boulevardech, focením nádherné přírody a užíváním si zážitků, na které nikdy nezapomeneme. Nemám proto vůbec čas jsem psát, ani dávat fotky, kterých v tuhle chvíli máme už něco přes tisíc!! Musíte si tedy na vše počkat. Teď víte jediné. Žijeme, máme se dobře a jsme šťastní!!!

To be continued...

Sobota 20.9.2008 Můj čas tu v Americe se nezadržitelně naplňuje. Poslednímu fairu, ze kterého jsem vám už psal, zbývá jen pár hodin. Je 14:41, 20.9.2008. Za dvanáct hodin vyjíždíme na letiště za naší cestou po Americkém západě. Začíná na mě padat nostalgie. Se spoustou lidí se musím dnes rozloučit a už je asi nikdy neuvidím. S některými jsem se už rozloučit musel. Na jednu stranu se už strašně těším na výlet a domů, na drouhou mi to tu tak přirostlo k srdci, že se mi odsud nechce. Bavím se s kým jen to jde, abych si naposled pokecal anglicky (to mě asi vážně bude chybět, ze začátku jsem toho moc nenapovídal, ale teď mě to děsně baví). Všechno si prohlížím, fotím, chci si to všechno vrýt do paměti. Je zvláštní jak se člověk začne na věci dívat jinak, když ví, že je to naposled, co to vidí.

Neděle 14.9.2008 Poslední dobou jsem nějak neměl čas ani chuť sem něco psát. Navíc se nedělo nic moc tak zajímavého, abych vám o tom psal. Práce je pořád stejná, volný čas trávíme v shopping mallech a valením se v posteli. Dnešek se ale docela vzrušující. V 16:30 zavřeli fairground, protože se sem blíží velká bouře. Jedna z těch, které před sebou tlačí hurikán Ike. Vítr přes 100 km/h. Přestože nám bylo doporučeno opustit fairgroung, jsme zalezlí v camperu a relaxujeme. Do shopping mallu se nám nechce, poněvadž už moc peněz nezbývá a nic jiného nás nenapadá. Tak jsme zůstali a jen tak odpočíváme za poryvu větru, který si pohrává s naším camperem. Docela silný vítr, doufám, že se mi podaří udělat nějaká fotka. Nemám moc co dělat a tak vám napíšu něco o tom, co jsme dělali těch čtrnáct dní od posledního článku.

Tak už se mi moje americké léto krátí a zdá se, že toto je poslední příspěvek do mé oblíbené rubriky The Songs of The America. Nemám moc čas vám k tomu moc co psát. Nahážu vám to sem pěkně jednu vedle druhé. Povedlo se mi najít na internetu spoustu písniček, které jsem vám sem nemohl dát dříve, protože se mi je nedařilo najít. Ono když nejde o písničku, jejíž název je současně první, nebo poslední slovo refrénu, není to tak lehké najít. Tentokrát jsem si dal tu práci a našel snad všechny, které tu slýcháme a jsou k poslouchání. Tentokrát by se vám to mohlo líbit víc (samozřejmě krom Terezky, které se naprosto logicky nemůže líbit nic, že? :-) Tak jdem na to!!